vyděšená.

11. ledna 2016 v 19:21
Představ si holku, šíleně vyděšenou malou holku, která by se konečně měla začít chovat aspoň přiměřeně dospěle, má ale strach, neví jak, kde začít a ta holka potká kluka, nebo možná on si ji najde v davu, vybere si ji a drží si ji ve svém životě zuby nehty.
Její strach se začne zmenšovat, ale nikdy úplně nezmizí, pro tu chvíli je to ale v pořádku, aspoň do té doby než si holka uvědomí, že jí na něm záleží. Jen do chvíle, kdy si uvědomí, že nemůže ztratit dalšího osobu, kterou miluje. Strach se vrátí a ona pláče, pláče i pře to, že dělá všechny ty věci, do kterých ji vtáhl. Všechny ty věci, které přinesl do jejího života.
A jednou, jednou, když má pocit, že se všechno pokazilo, kdy pláče na balkóně při jedné z bezesných, nekonečných horkých nocí, něco v ní přeblikne, přejede na jinou kolej a všechny pocity vůči klukovi, který pro ni znamenal celý svět, klukovi, který ji naučil mít ráda místo, které nesnášela - vlastně díky, kterému se ona to místo naučila mít ráda a nemohla se dočkat, a se tam s ním potká, všechny ty pocity přebliknou a zešednou. A ona sama sebe přesvědčí, že už niky nebude nic cítit, že je to ztracené, že možná ani nechce. Dělá věci, které neuměla a kterých se bála. Dělá je bez emocí, bez jakéhokoli pocitu uvnitř ní. Jde jen o společenské uspokojení a pocitu, že něco dělá. Jediný pocit, že možná, i když zase jen jako ta druhá, zapadá aspoň na pár vteřin do něčí rovnice.
No a pak jsi přišel ty. Je to hrozně divný příběh, ale tolikrát ti uhla, aby nic necítila, protože měla strach něco cítit, cítit něco k tobě. Bez toho aby si to její mysl uvědomovala, její tělo už potichoučku našeptávalo. Byl jsi to ty, kdo slyšel tlukot jejího srdce překračující normu, ona nic necítila. Byl jsi to ty, kdo řekl, že něco cítí a ona nemohla pochopit boj v její hlavě, zda chce aby sis svá slova a pocity ráno pamatoval nebo se z nich vyspal - hluboko uvnitř doufala v první možnost, doufala, že jednou jedinkrát by se mohla stát něčí volbou, že ona by mohla být to rozhodnutí, které dotyčného hřeje na srdci.
Jenže co ten strach, který se s tebou vrátil?
Co s ním kamaráde?
Na pár minut ho pohřbila, hlouběji než-li kdy chtěla. A pak se to stalo, na pár minut se opět stala tou holkou, která necítila tlukot vlastního srdce, chvíle slabosti a hlouposti, kterou si bude pamatovat celý život.
Chvíle, kdy zranila nezranitelného kluka - jak o něm často přemýšlívala.

Smutné je, že snahou být jako ty, hrát svou hru tak dobře, tě ztratila, ublížila ti a začala sama sebe nenávidět víc, než kdy předtím …
 

opilá.

9. ledna 2016 v 12:17
Řekl že se příliš moc bojím.
Jen jsem kývna, protože jsem věděla, že je to pravda

Řekl, že moc přemýšlím nad budoucností,
řekl, že to ale není důležité.
Jen jsem se zasmála,
protože to pro mě byl každodenní šálek čaje.

Řekl, že jsem pěkná,
a já se jen smála, protože jsem mu nevěřila.

Řekl, že důležité je teď,
a něco ve mě se nechalo opít jeho slovy.

Řekl, že ke mě něco cítí,
zalapala jsem po dechu.

Řekl spoustu věcí, všechny mě nějak změnily
ale jen ta jedna mě dostala do kolen.

Nechala jsem se opít jeho slovy,
nechala jsem se opít jeho pozorností,
nechala jsem se opít jím stejně jako rumem.

A stejně jako alkohol vyprchá z krve,
jednou se na něj podívám a bude pro mě jen středoškolskou láskou.

Rozmazanou vzpomínkou,

chvílí, kdy jsem po dlouhé době začala něco cítit …

jde to, protože maska anonymity.

21. října 2015 v 11:59
A najednou to zase jde. Najednou se slova sypou jako splašené.
Je to protože to je bez obalu?
Je to protože to zůstane navždy uzamčené v šuplíku?
Je to protože je to jako tehdy, kdy to byla noční terapie u mě v pokoji?
Je to protože to je únik před spánkem?
Je to protože je to jen další zvratové období?

Sedím ťukám do klávesnice a i přes slzy v očích si mi se rty pohrává úsměv.

Jde to protože to je hra jak se schovat, jak schovat všechno na papír. Jak sama sobě ukázat, dokázat si, že to jde zvládnout. Protože když jsem kašlala na lidi, na jejich názory a schovávala se pod maskou anonymity všechno to vycházelo …
 


It's time to move on

26. prosince 2013 v 20:54 | Mišulka
Občas příjde čas kdy se člověk potřebuje posunout. Jít dál a neohlížet se na minulost.
Občas je těžké opustit staré návyky, místa.
Ale když nastane ten pravý čas je někdy i nutné to udělat.

Jak spousta z vás ví, neobešla bych se bez psaní. A ještě před pár týdny jsem myslela, že bych se neobešla ani bez TOHOTO blogu. Ale změnila jsem názor. Možná z donucení, možná jsem nechtěla pokazit to, co jsem si už sama vybudovala.

Některým se možná bude zdát absurdní to jak to okecávám, někteří za absurdní možná budou brát to oznámení. Ale končím tady.
Když se podívám na jednotlivé články ... vidím tolik vzpomínek.
Asi nemá cenu vysvětlovat důvody. Ale jedním je určiťe ten, že to se psaním myslím vážně. Kdo ví, že jsem napsala knížku tak asi chápe (nestestivestesti.cz). A blog.cz je amatérský servr. Jsem moc ráda, že jsem zde mohla začít. Ale abych se mohla posunout je důležité naučit se nové věci a dělat věci jinak.

Na téhle webové adrese jsem si prošla svými náladami, nacházela samu sebe a utvářela si svojí vlastní cestu.
Tento blog mi pomohl překonat opravdu slušné množství věcí.

Jsem moc ráda, za lidi, které jsem díky tomuhle blogu poznala. A doufám, že s Vámi neztratím kontakt :))

miskagreskova.cz


Follow your dreams and never give up - 4. díl

21. prosince 2013 v 16:48 | Mišulka |  Follow your dreams and never give up
"Natálie!" Nepříjemně známý hlas se ozval za mými zády. Nebyl to Samům příjemný hlas. Vlastníkem hlasu nebyl vůbec kluk, byla jím dívka. Přimněla jsem k otočce všechny mé svaly ztuhlé mírným zděšením. "Natálie sakra, kde se taháš?!" Moničin hlas zněl výhružně, ale závan alkoholu a cigaret táhnoucí se z ní značně snižoval její autoritu, kterou nepodporovaly ani její oteklé a zarudlé oči.
"Daleko od vás." Můj hlas celkově postrádal jakoukoli energii.
"Cože? Jak to myslíš?! To chceš znovu skončit jako tehdy?! Chceš aby z tebe byla ubohá nula?!" V jejím hlase byla znatelná agrese a výsměch. Netušila jsem, že by byla schopna tohle vytáhnout. Takhle mě ranit. Jediným mým štěstím bylo, že všechny zásoby mých slz byly bezpečně uzamknuty v Samuelově mikině, kterou jsem včera zmáčela slzami. Z Moničina hrdla se prodral smích. Nebyl to zvonivý smích, který se kdysi proplétal s tím mým. Tento smích měl za úkol ranit, zničit. "Jistě, že nechceš! Beze mě byl nebyla nic. Proto teď půjdeš se mnou!" Surově chňapla po mém zápěstí.
...




Po dlouhé době je tady další díl.
Doufám, že se bude líbit. Další díl, bude nejspíš až v lednu.
Ale nebojte, další dva články na prosinec jsou jisté.

Kam dál

Reklama zdarma, zvýšení návštěvnosti